Pár úvah o trénování

 

 

Nejenom, že každý je jiný, má jinou sílu, ale také jiné myšlení, jiné chápání, jiný mozek. Trénink závisí, nebo může záviset na mnoha faktorech. Docela byste se divili, jak rozdílné mohou být mozky, respektive dojití k problému, přemýšlení. Proto co u jednoho nefunguje, u jiného je nejlepší cesta. Někdo dokáže skvěle abstraktně myslet, ale pak se přizabije, když má pověsit obraz. 

 

Pokud se chceme přiblížit ideálnímu tréninku, je klíčové právě brát v potaz nešachové věci. Ideální trénink není závislý od nejlepší knihy, trenéra atd. Ale od toho, kdo a jak chce trénovat a zda nalezne svoji zónu. Jde o stav mysli a srdce. 

 

 

 

Na “ideální trénink” by měl mít šachista “ideální podmínky”. Ale co jsou ideální podmínky? Víte asi sami, že jste někdy cítili, že trénink (v nějakém období) je nejlepší na nezvyklých místech. Například v hospodě. V minulosti jsem zažil (čas od času) skvělé analýzy, myšlenky a proniknutí do podstaty věci právě v hospodě (pamatuji v Ově s Lukášem Klímou, tam jsme tvořili i naše knihy). Klidně zakouřené a hlučné. Na druhou stranu bych tam samozřejmě nechtěl denně trénovat.

 

Vůbec provázanost mezi “ideálním tréninkem” a právě nastavením na trénink je velmi těžká věc. Můžete mít šachy sebe raději, ale pokud nebude koncentrace a často budete myslí utíkat pryč, je to špatně.

 

Znám dost silných šachistů co v podstatě nedovedou trénovat sami. Musí mít nějakého oponenta, na rozehrávání, na analýzu, prostě na akci/reakci. Sami by to za chvíli zabalili (nebo mít velký stimul na domácí práci, aby něco doma udělali). 

 

Hodně slavných hráčů minulosti muselo chodit (a samozřejmě chtěli) do šachové kavárny, do klubů, hrát, hrát a hrát. Jinak by udělali velké nic, i proto, protože prostě nebyla literatura, nebyly možnosti. Ale sotva pak přišli domů, hned vytáhli šachovnici (ti lepší po cestě z hlavy), “jak to že mě Áďa, tak přejel” lamentoval Johny. A celou noc, vlastně ráno, analyzoval.

 

Navíc podobné stimuly dokázaly mozek vybičovat na ten nejvyšší level. Proto i něco, co až tak dobré nemusí být, bylo v daném časoprostoru to nejlepší co šlo.

 

Osobně považuji tréninky – domluvit se s někým v “nezvyklém prostředí” za jedny z nejlepších. Takto jsem třeba chodíval v Krnově hrát šachy, už coby velmistr, do hospody. A přesto, že jsem byl výrazně lepší než soupeř(i), jsem cítil, že mi to dává více než by se zdálo. Ano, někdo může říci, jak mi to mohlo šachově dávat? Čistě šachově asi ne, když soupeři byli o několik tříd slabší. Ale nešachově hodně, nabíjelo mě to, elektrizovalo. Měl jsem obecně na šachy daleko větší chuť – mimochodem podstata šachu je hrát (je). Dělat furt a furt dokola šachy doma, by na mě mělo možná stejný vliv, jako jistý hotel na Jacka Nicholsona.

 

 

 

Také možná znáte to, že únava “neexistuje”. Samozřejmě v uvozovkách, protože když nebude pár dní spát, tak únavu pocítíte pořádně. Ale pokusme se o malý experiment. Jste unavení, chce se vám spát. Najednou někdo zazvoní. Otevřete dveře. Tam stojí Magnus Carlsen a řekne vám “how do you do”. Myslím si, že únava odezní, obzvláště když se vás zeptá, zda může dále.

 

Proč to píši? Protože právě NĚCO (co??) vás dokáže dostat tam kde je třeba. A to NĚCO je jen na vás, abyste to našli. Je to tu celou dobu, vždycky bylo. Je to na vás to hledat a najít. Ale pozor, jsou to dveře vaší mysli/srdce, jen to otevřít. Ve správnou dobu (možná ještě na správném místě) otevřít správné dveře.

 

Pamatuji si, jak jsem jednou byl v Německu (myslím Frankfurt nad Mohanem) a viděl jsem naživo hrát Kramnika, Ananda a Adamse. Koupil jsem si tam tehdy knihu od Kramnika, jeho partie. To bylo panečku něco. Doteď si ty partie dobře pamatuji. Doteď je to pro mě důležitá potrava.

 

Jinak – pod čarou – podle nových výzkumů, je (mimo jiné) zívání ochlazování mozku. A také znamení, že by si člověk dal chrupku, nebo prostě je to nuda. Také trochu kyslíku pro palici není na škodu.

 

 

 

Strnulý každodenní trénink doma, kdy vám to někdy připadá jako v čekárně u zubaře, myslím, jak ten čas parádně plyne, je prostě realita. Blbá, ale je.

 

Možná jste sami někdy pocítili, že nejvíc vám dal trénink, když jste třeba ve vlaku, autobuse, v lodi či ponorce řešili úlohy, jen tak z mobilu. To byl dobrej trénink. Proč asi? Protože to je přesně ono. Největší nepřítel růstu je NUDA. Všimněte si toho, když někdo končí s šachem (tréninkem, růstem), vždy tomu předchází NUDA.

 

Jak zničit “génia”  (talent) ? Unudit ho. Většinou na to bývala nejlepší a zřejmě – bohužel – stále je, škola. Přijde borec, nebo borka a začne vás nutit se drilovat nesmysly. Těleso ponořené do tekutiny, která je v klidu, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa. OMG, chce se mi brečet. Co to proboha je? A k čemu to vlastně je? Přitom stačí říci jen ten příběh, jak to vymyslel Archimédes a pochopí to i pes pod stolem. Je to skvělá story, jak jeden borec chtěl ošidit krále…

 

Richard Feyman byl geniální fyzik, ale také geniální učitel. Jak vypadaly jeho přednášky? To byl gejzír kreativity, nápadů. To byla panečku vzrušující jízda. Pamatuji si (lovím z hlavy, tak se omlouvám za nepřesnosti), že jednou měl někde učit (myslím jižní Amerika) a byl tam pozván. Tam se studenti učili podle nějaké knihy plné pouček. Jak Richard záhy zjistil, studenti byli drtivě našprtaní. Dokázali říci poučky nazpaměť. OK, Richard se je zeptal ať mu vysvětlí, co vlastně říkají. To byl problém, protože nevěděli co vlastně říkají. 

 

Myslím si, že ani Bobby by nevydržel furt jenom trénovat doma. On každý den chodil hrát šachy. To se pak muselo skvěle trénovat.

 

Proč asi špičkový velmistři dnešní doby vyrůstali na netu a blicali jako o život (ačkoliv trenéři vám budou říkat jak je to špatně, ale upřímně zeptejte se Nakamury, Carlsena nebo Firouzji kolik a jak často hráli na netu bleskovky = nutno ale říci, že oni pracovali hodně i jinak.). Nechci tady navádět, abyste teď neustále hráli na internetu. Chci vám jenom říci, abyste strašáka jménem NUDA strčili do pole. Tam ať si straší ptáky.

 

 

 

Samozřejmě je to trochu přehnané (ten nadpis), ale hodně věcí se změnilo. Rád jsem kdysi tvrdil, že ideální je řešit diagramy na šachovnici (= “ideální trénink” TAKTIKY). Dnes se na to dívám jinak. Možná to je ideální řešení taktiky, stejně jako je ideální těleso ve fyzice. Ale když pak inženýři mají něco postavit v reálném světě, pak se teorie o ideálním tělese bortí jako domeček z karet.

 

Upřímně, kdo to vydrží, kdo to bude dělat s plnou koncentrací? A kolik času zabere stavění figurek na šachovnici? A dá se řešit takto, když nemáte šachovnici po ruce? Musíme být omezeni jen na naši svatyni se stolkem a šachovnicí?

 

Řešit diagramy na počítači /mobilu/ je prostě super. Je to rychlé, diagram máte vždycky dobře postavený (OK, někdy se naskytne chyba, ale minimálně) a jde se na to.

 

Co na názory, že to je 2D a ne 3D, mozek s tím může mít problém. Rozhodující a to bude platit vždy, je, nakolik je trénink dobrý z hlediska koncentrace.

 

Pár čísel. Třeba trénujete 100% trénink z hlediska techniky (na šachovnici, bez tahání, s hodinami, sešitem, hezky ostrouhanou tužkou, voňavým stolem, obrázkem Wildy, OK, to asi stačí), ale koncentrace je někde kolem 40%. Člověk je otrávený ze stavění, koncentraci odvádí i hodiny, nakonec už i ten stůl smrdí. 

 

Ale pak to zkusí z kompu. OK, takový trénink je z hlediska techniky třeba jen 70%, ale koncentrace je velmi dobrá, třeba na 80%. Baví ho to. Vyřeší spoustu diagramů. Myslím si, že každému je jasné, co je lepší. Navíc třeba z mobilu může řešit v podstatě kdykoliv, kdekoliv.

 

O tom to je. Kdysi prostě nebyly počítače, byly omezenější možnosti. I proto spoustu silných hráčů minulosti se rychle naučili hrát/analyzovat z paměti (na slepo). Fungovalo to podobě jako dneska u kompu. Třeba Bobby Fischer mnoho knih prostudoval na slepo. Partie si prostě přehrával z hlavy. A pokud potřeboval, vytáhl si malé zastrkovaní šachy, které jsou stejně spíše 2D.

 

Aljechin údajně své nejlepší knihy (možná jen analýzy určitých partií) napsal”na slepo”, tedy analýzy byly dělány jen z paměti. 

 

Možná/snad pokračování někdy příště